Vyrazili jsme 16.7.2001 z Havlíčkova Brodu. Jeli jsme ve dvojicích. Popíšu zde stopování dvojice, která vyrazila v 9 hodin ráno, tedy Jitka a já.( Nepamatuji si přesné detaily z cesty Petry a Martina, ale jeli velice podobně. )

• Začíná to dobře, prvním stopem se vezeme až do Bratislavy - za 2,5 hodiny.
• Nějakým trolejbusem jedeme na zastávku Nové Dvory, poté autobusem č.191 na přechod Rusovce - Rajka ( všechno "na černo" ).
• Za přechodem nás berou Češi jedoucí na Balaton, vystupujeme za Györem u dálnice na Budapešť.
• Za chvíli nás bere Maďar s dodávkou, vyhazuje nás před Budapeští, na výpadovce na Szeged.
• Vypadá to na první krizi, ale za chvíli staví další dodávka, do Kecskemetu.
• Asi 20 km před Kecskemetem dochází dodávce palivo, chlápek někam volá a za chvíli přijede auto s kanystrem benzínu. Náš řidič trochu posmutněl, když zjistil, že si do nádrže nalil benzín místo potřebné nafty.
• Stopujeme tedy před Kecskemetem, po chvilce zastavuje turecký náklaďák. Řidič má obrovskou radost z toho, že jedeme do Istanbulu. Vypadá to, že máme odvoz zajištěn.
• Na hraničním přechodu do Rumunska se optimistická nálada trochu mění, čekáme dlouho na proclení a Nádži ( nevím, jak se to píše ) nám oznamuje, že mu volal šéf - prý za ním do Rumunska přijede druhý řidič a čtyři lidi do náklaďáku - to je trochu moc.
• Jsou 2 hodiny v noci, zastavujeme na tureckym parkovišti na okraji Aradu, spíme v náklaďáku.
• Ráno se mě pokouší "sbalit" nějaká cikánka, ale odolávám. Svezení do Istanbulu se mi nedaří domluvit.
• Odcházíme stopovat na silnici do Bukurešti, už tu stojí dva kluci - Češi, taky jedou do Istanbulu ( pro vodní dýmku ). Mladý pohodář s dodávkou nás bere všechny do Devy
• V Devě si dáváme konečně pivo, už na něj mám chuť od včerejšího dne. Pokračujeme ve stopování, zastavuje Dacie, ale chce peníze. Za chvíli staví prehistorický náklaďáček. Bere nás do Sibiu, těch 100 kilometrů se s námi kodrcá přes 3 hodiny ( cestou zpátky jsme zjistili, že asi jel po nějakých vedlejších silnicích ). Na silnici se pravidelně objevují semafory, které pouštějí auta v jednom směru. K vidění jsou také prapodivné značky s nějakými nápisy, které jsem si přeložil jako "Vítejte v kráteru" ( krátery tam fakt byly ).
• Asi v 15:30 vylézáme v Sibiu. Projíždí kolem nás turecký náklaďák a Nádži na nás mává z místa spolujezdce, takže nekecal, jak jsem si původně myslel. Jsem z toho prehistorickýho vozidla úplně rozlámanej, moje sešroubovaný koleno se nechce ohýbat. Se stopováním na chvíli končíme, jdeme na vlak.
• Vlak do Brašova nám ujíždí o fous, další jede až ve 20:00. Čekáme, několik ne příliš příjemných zážitků s malými cikány a toulavými psi. Prší. Odjíždíme osobákem do Brašova ( za 55 000 lei ).
• Ve 2 v noci nastupujeme do přecpanýho "acceleratu" do Bukurešti ( 73 000 lei ). Máme sice místenky ( každý jinam ), ale místa se ani nepokoušíme hledat. Spíme v uličce, trochu tady táhne z otevřených dveří, které se několikrát pokouším marně zavřít. Po páté hodině ranní jsme v hlavní rumunské špíně ( Bucurest se rozhodně nedá zařadit mezi pěkná města ).
• Zjišťujeme kolik by stála jízdenka do prvního bulharského města - Ruse, je trochu drahá - 180 000 lei. Řídíme se radami z knihy "Cesta na Východ" a přejíždíme na nádraží "Bucuresti Progresul" ( tak se to nádraží skutečně jmenuje ). Máme trochu problémy, zastávka metra Pieptanari neexistuje, nakonec nějak zjišťujeme, jak máme jet. Ta pani nám teda poradila blbě, měli jsme jet o zastávku míň, ale na nadraží se dostáváme.
  Popíšu tedy, jak se lze z "Gara de Nord" dostat na "Gara Bucuresti Progresul" ( pro případné další cestovatele ). Metrem na zastávku "Eroii Revolutiei" ( jednou se přestupuje ), za metro se musí zaplatit - prochází se turnikety, které hlídají vojáci. Dále tramvají č. 7 nebo 12, či autobusem 116 až na konečnou ( tady se dá jet bez lístku, my jsme tak jeli ).
• V 8:20 odjíždíme do příhraničního městečka Giurgiu ( 21 000 lei )
• Jdeme pěšky na přechod a snažíme se něco stopnout, nic. Rumunští celníci nás v pohodě pouštějí pěšky na most přes Dunaj, přes který je zakázán pěší přechod. Na začátku mostu domlouváme svezení s Rumunem nakupujícím ve zde přítomných "free shopech" ( ten most je totiž docela dlouhý )
• Za hranicema ( vlastně před hranicema ) sedí dva Poláci, Bulhaři je pěšky pustit nechtějí. Pokoušíme se stopovat, zastavujou akorát taxikáři. S jedním se domlouváme na svezení na nádraží do Ruse ( za tři piva - akorát sem netušil že budou stát asi stovku korunek českých ).
• Je poledne. Vlaky potřebným směrem jedou až večer. Objevuje se Martin s Petrou, jsou tu od rána.
• První vlak jede v 17:20, je to mezinárodní rychlík Bucurest-Istanbul, je drahej a necháváme si ho záměrně ujet. Bereme osobák v 19:40, máme lístky přes celé Bulharsko za 8,5 leva. Budeme asi dvakrát přestupovat.
• Za chvíli se objevuje bulharský průvodčí a vytahuje na nás nejoblíbenější bulharské slovo - "problem". Tvrdí, že lístky které máme jsou jen pro Bulhary, my prý musíme mít mezinárodní lístky. Ukazuje nám jakousi knihu ( do ruky mi ji nepůjčil ), kde má vypsané nějaké tarify. V jeho knize se píše, že jsme měli zaplatit 18,30 leva ( místo našich 8,5 ). Ještě přišel asi dvakrát otravovat, ale nic nedostal. Ostatní průvodčí jsou v pohodě.
• Je čtvrtek ráno ( už jsme chtěli být v Istanbulu, ale Bulharsko..... škoda slov ). Jdeme stopovat na silnici za Svilengrad - rozdělujeme se. Bulharský řidič tureckýho náklaďáku nás veze na hranice s Tureckem - konečně jsme tu.
• U pumpy čekáme na Bulhara, kterej nás vezme do Istanbulu. Zastavuje jinej tureckej náklaďák ( sám od sebe ) a bere nás do Istanbulu. Cestou se poprvé setkáváme s tureckou pohostinností.
• V Istanbulu se opět, na nádraží Sirkeci, setkáváme s Petrou a Martinem, dáváme si první "kebap" a trajektem přeplouváme Bospor. Z nádraží "Haydarpasa" odjíždíme nočním vlakem do Ankary.