Ráno jsme v Mersinu, přicházíme do největšího tureckého středomořského přístavu. Jdeme podél pobřeží, za námi se táhne houf malých tureckých obchodníků se vším.
Dojíždí nás chlapík na kole, chvíli si s námi povídá, dozvídáme se, že je to učitel angličtiny a také rád cestuje. Zve nás k sobě domů, chvíli váháme, ale nakonec jdem. Paráda. Všichni se umýváme, dostáváme jídlo a dokonce si můžeme vyprat špinavé prádlo.
Cam ( náš hostitel ) nás bere do sousedního města - Tarsus, kde si prohlížíme Kleopatřino sídlo, křesťanský kostel a nahlížíme i do místního muzea. Pak odjíždíme dolmušem k vodopádům, ale bohužel je příliš sucho a vodopády a nevodopádujou.
Příjíždí za námi Camův kamarád se svým synovcem. Jsme uplně nadšený, to ještě netušíme, co přijde.
Odjíždíme kamsi - do hospody - na večeři. Takovou žranici jsem nezažil, bylo to fakt dobrý. Jsme nacpaný k prasknutí.
Naši hostitelé zjistili, že Petra má oteklé kotníky, přes odpor majitelky nateklých kotníků ji berou do nemocnice, akorát jí předepsali nějaký prášky.
Bláznivý krásný den pokračuje, odjíždíme za město na nějakou usedlost s koňmi a hospodou, sedíme venku a pijeme, dnes už asi dvacátý, čaj. Pak se projíždíme na koních.
Už je tma, nacházíme se v olivovém sadu, pijeme čaj, hrajeme "volejbal" a povídáme si.
Na nádraží v Tarsu se loučíme s našimi novými přáteli a s Camem odjíždíme zpět do Mersinu.
Jsme na turecký diskošce a myslim, že to je uplně něco jinýho než naše. Ja teda nejsem žádnej znalec našich diskoték, jednou se jednu navštívil a už bych tam nešel. Ale turecká diskotéka byl opravdu zážitek, všichni se ohromně bavili a nebyli tam žádný 13-tiletý děti. Taky jsme zjistili, že turecký pivo Efes je celkem dobrý.
Ráno se probouzíme a už máme nachystanou snídani. Vyměňujeme si adresy a loučíme se, ani nevíme, jak máme pořádně poděkovat. Byl to fakt téměř neuvěřitelný zážitek. Dolmušem popojíždíme kousek podél pobřeží Středozemního moře.